Ošetřovatelská škola při Městské veřejné všeobecné nemocnici v Plzni

Vznikla na přelomu let 1942-43

Škola vznikla již v první polovině minulého století, na přelomu pohnutých válečných let 1942 a 1943. Na diplomu prvních ošetřovatelek čteme pod hlavičkou Deutsches Reich tehdejší název našeho území Protektorat Böhmen and Mähren. Oficiální název pak zněl Pflegerinnenschule am stadt – Krankenhause in Pilsen, česky Ošetřovatelská škola při městské nemocnici v Plzni.

Byla zřízena na základě výnosu ministerstva vnitra v Praze ze dne 21. listopadu 1942, podle nařízení ministra vnitra ze dne 25. června 1914 číslo 139 říšského zákona, tedy podle směrnic ještě z dob starého Rakouska – Uherska. A důvodem byl nedostatek odborně vzdělaných ošetřovatelek.

V základních stanovách bylo řečeno, že „škola pro ošetřování nemocných musí býti spojena s nemocnicí, ve které jest zajištěn praktický výcvik ve všech alespoň nejdůležitějších oborech ošetřování nemocných.“ Byla tedy součástí nemocnice a v jejím čele stála kromě primáře interního oddělení Mudr. Karla Bobka „představená“, která byla zároveň i „představenou“ celé nemocnice. Její postavení bychom mohli dnes srovnat s funkcí hlavní sestry, ale v době první i druhé světové války měla na starosti i „bezprostřední dozor a osobní vedení žákyň.“ První „představená“, která uváděla do chodu plzeňskou ošetřovatelskou školu, se jmenovala Emilie Königsmarková a byla to absolventka ošetřovatelské školy v Praze. Kladla důraz na disciplínu a dodržování nejen nemocničního, ale i internátního řádu. Všechny žákyně, i plzeňské, bydlely totiž povinně na internátě, a to i v sobotu a neděli, a výuku měly včetně přednášek v nemocnici. Jejich denní režim s časným vstáváním, společnou snídaní i večeří, se částečně podobal režimu řádových sester. A jejich studentské zážitky byly poznamenány válkou.

Jedna z oněch prvních absolventek Hana Krušinová vzpomíná na nečekaný nálet na Dobřany, po němž poskytovaly první pomoc zraněným i žákyně ošetřovatelské školy: „Prvně jsem se setkala s hrůzami války zblízka. Prostředí nemocnice v Dobřanech se spoustou raněných, mezi nimiž se pohybovali duševně choří, na mě velice silně zapůsobilo. A nejen na mne. V noci, po návratu na internát, jsme se všechny sešly na jednom pokoji. Otřesné zážitky této události způsobily, že jsme se všechny domnívaly, že práci zdravotní sestry nebudeme moci dělat.“

Válka byla každodenní součástí života a život v protektorátě znamenal neustálý strach. Rok 1942 byl rokem atentátu na Heydricha a rokem Lidic a Ležáků. A válečná léta vůbec byla léty nedostatku, potravinových lístků, náletů a věčné nejistoty. V nemocnici i v internátu však fungoval pevný řád. Vzorně upravené uniformy, časné vstávání, ráno zahájené představenou, která první usedá do čela stolu v nemocniční jídelně. Kázeñ, přesnost, pracovitost, to byly nepsané zákony, jimiž se budoucí sestry řídily. Podstatnou část dne trávily v nemocnici, tady probíhala nejen praktická, ale i teoretická výuka. Sloužilo se 12 hodin, v neděli i o svátcích. Během studia se praktikovalo na všech odděleních, nejdéle na interním a chirurgickém. Na gynekologickém, očním, dětském a kožním oddělení byla pak praxe kratší, zpravidla dvoutýdenní. Teoretická výuka tehdy ještě nezahrnovala všeobecné předměty, takže vyučujícími byli odborníci přímo z nemocnice, většinou vedoucí lékaři jednotlivých oddělení, kde probíhala praxe.

Diplomová zkouška měla obě části, teoretickou a praktickou, ale na rozdíl od dnešních pravidel trvala celých šest týdnů. Zkoušelo se totiž ze všech odborných předmětů, znalostí laboratorní praxe, administrativy nemocnic a zdravotních zákonů. Dlouhé zkušební období bylo uzavřeno zkouškou z ošetřovatelské techniky. Teprve pak byla žákyně „oprávněna užívati názvu Diplomovaná ošetřovatelka nemocných a provozovati ošetřování nemocných jako povolání po předchozím oznámení u příslušného okresního úřadu (viz diplom z roku 1944).“